Prosinec 2016

Návštěvy hrobů našich bližních: Můžu být pohoršená?

29. prosince 2016 v 12:04 | Karin |  Thoughts
Tohle asi nebude úplně typický článek, ale rozhodla jsem se, že se o svůj zážitek zkrátka musím s někým podělit. Možná to na Vás nezapůsobí tak jako na mě, ale to je vlastně cílem mého zamyšlení. Zajímají mě reakce ostatních :).
Včera jsem se rozhodla, že bych ráda navštívila náš městský hřbitov, kde leží většina našich příbuzných a známých, kteří už tu s námi nejsou. Návštěvy hřbitova pro mě tak nějak neodmyslitelně patří ke každým větším svátkům v roce a Vánoce rozhodně nejsou výjimkou. A tak jsme se vydali vstříc chladnému počasí téměř všichni - já, přítel, mamka a brácha. Jelikož ale byla opravdu zima, raději jsme zvolili jako dopravní prostředek autobus.
Hřbitov je pro mě takovým posvátným místem klidu, ticha a smíření. Podle mě je důležité trávit chvilky na místě posledního odpočinku našich bližních, donést jim květinu, zapálit svíčku jako symbol věčného života, klidně si za nimi přijít i popovídat a poradit se. Věřím, že těm kteří zůstali na stará kolena sami, přináší rozhovory a chvíle strávené se zemřelými partnery spoustu klidu a lásky do života.
To co jsem ale spatřila u jedné řádky náhrobků, mi docela vyrazilo dech. Vlastně tak nějak poprvé jsme si všimli asi čtyř pěti hrobů, které byly přezdobeny silnou vrstvou květin a tak nějak všeho možného. Proti tomu nic nemám. Vlastně se mi vždycky líbilo, jak vypadají hroby romských rodin, mají takový typický výrazný vzhled a vůbec nepůsobí smutně. Jsou vždy upravené a často navštěvované. Nedalo mi to a přešla jsem k hrobům blíž. A až teprve tam mi došlo, proč že jsou tak přezdobené.
Na každém z hrobů byla poházena hromádka vykouřených cigaret, otevřené plastové krabičky s rozsypaným vánočním cukrovým a talíře s opršenými zbytky řízků s bramborovým salátem. Asi chtěli pozůstalí strávit Štědrý večer společně se svými zemřelými. Musím říct, že když jsem tam tak nad tou spouští stála, musela jsem si několikrát připomenout, že jsem tolerantní žena, která nemá nic proti zvykům jiných kultur. Ale ani tak mi to nepomohlo a cítila jsem opravdové pohoršení. Takhle nevypadá úcta k zemřelým, nebo snad ano?
Kdyby to tam aspoň všechno nenechali ležet. Kdyby se jen přišli podělit o atmosféru svátků vánočních a zase se vším odešli slavit domů. Ale ten nepořádek na mě působil opravdu nemile a nehezky. Možná jsem moc striktní, když po lidech vyžaduji, aby se k zemřelým chovali tak, jak je naším zvykem...


Jak to cítíte vy? :)


26.12.2016 - Veselé Jelimánoce & moje dospěláctiny

26. prosince 2016 v 0:02 | Karin |  My diary
Zdravím! Chtěla jsem se k Vám vrátit v den, kdy jsem oficiálně dospěla, ale koukám, že už je po půlnoci. Nevadí. Každopádně je ze mě velká holka. Hip, hip, hurá. (Žádná změna, jsem pořád to samý dítě, co si nedokáže rozvázat pevně utaženej uzel na tkaničkách. Přesně podle očekávání.)
Co se týče Vánoc, tak jsme je prožili pěkně. Letos jsme dokonce i vynechali naši osobní tradici - každoroční hádku u zdobení stromečku. A to nejspíše proto, že bratr se letos neráčil zdobení účastnit a prospal celé dopoledne. Atmosféra Vánoc už sice není, co bývávala, ale tak co. Radost z přijatých i darovaných dárků jsme měli, dokázali jsme k sobě být poměrně milí a to je hlavní. Ještě k těm dárkům - nejspíš už jsem vážně dospělá. Najednou si začínám vážit všech praktických věcí. A i když nás mamka předem varovala, že letos vážně nevěděli, co nám vymyslet, a že možná budeme zklamaní, já to vnímám opačně. Dostala jsem nejužitečnější věci za posledních pár let :). Mám nový mobil. A to jsem ho podle mě zas tak moc nepotřebovala, vypadá to, že přítel je z něj nadšenější než já. Prý se na ten můj zasekanej křáp už nemohl dívat. Ale radost z něj samozřejmě mám, tak snad se mi nepodaří ho hned někde ztratit nebo rozbít. Šikovná jsem na to dost.

Letos jsem ale obdržela i jeden živý dáreček! A v jeho rodokmenu je černé na bílém hrdě napsáno jméno Hugo z Horeckých vrchů.
Přítel totiž tohle jméno miluje tak moc, že by jím nejraději vytrestal i naše potenciální dítě. Králíčkem tedy dochází ke kompromisu.


Vypadá a chová se jako kotě a štěňátko dohromady, rodokmen ale tvdí, že je to zakrslý králíček teddy. Tak tomu budu věřit. A i když jsem malinko tušila, co od přítele dostanu, mám z toho ušáka vážně radost. Zvířata dokážou lásku dávat i přijímat v tom nejčistším slova smyslu. Jsou tu vždy, když je potřebujete. Žijí pro vás.

A jak jste si užili Vánoce vy?




19.12.2016 - A pořád jsem to já...

19. prosince 2016 v 0:00 | Karin |  My diary
Znáte ty dny, kdy si připadáte úplně nijací... nepotřební? Občas to prostě přijde. Najednou vidíte, co všechno děláte špatně, co neděláte vůbec a co by ostatní zvládli o moc líp.
Já můžu litovat spousty věcí. Že se neučím, bývám často nespravedlivá pod vlivem svých emocí, málo si vážím druhých. Jsme lidi. Jeden druhému ubližujeme a následky svých činů si uvědomujeme až příliš pozdě. A slova v nás zůstávají hlouběji než cokoli jiného, nejdou vzíti zpět.
Asi vám to zní, jako že jsem provedla něco hrozného a teď se z toho snažím vypsat. Neprovedla, výjimečně :D. Jen tak uvažuju nad tím, jak hrozně nedokonalí a křehcí jsme. Jak se vzájemně rozbíjíme a slepujeme, místo toho abychom si vážili celistvosti a lásky našich bližních. Milujeme a ničíme tytéž osoby. Sníme o velké silné lásce, zatímco tu svou pomalu ale jistě posíláme ke dnu. Jsme sobečtí a komplikovaní. Ale asi to tak má být.
Jsem často přecitlivělá. A musím se přiznat, že zrovna v tuto chvíli to pociťuju víc než dost. Navíc se to znásobilo tím, že jsem zrovna narazila na absolutely heartbreaking dopis na rozloučenou, který sdílel na facebooku jakýsi kluk z Británie. Vím, že spousta lidí si řekne, co je to za idiota, když píše na facebook, že se chce zabít. Ale on si život doopravdy vzal. A kdybyste to četli, třeba byste v jeho slovech taky viděli tolik lásky, bolesti, zoufalosti a odpuštění jako já. I hope you've gone to a better place, man.

Na podobné úvahy a stavy jsou stejně nejlepší písničky. Dám vám sem alespoň pár takových, které si pouštím na zahnání/znásobení vnitřních nejistot a smutku...


TOMÁŠ KLUS - JSEM
Nádherná píseň. O mně, o tobě, o nás. O tom co jsme dokázali.

Praktická část seminární práce: Prošli jste si mentální anorexií? Prosím Vás o zapojení se do mého výzkumu!

17. prosince 2016 v 15:00 | Karin |  Thoughts
Milé blogerky, milí blogeři,
právě studuji třetí ročník gymnázia a nastal onen obávaný čas psaní seminárních prací. Ta moje má téma Mentální anorexie a současný ideál krásy. I přes to, že jsem ještě pořádně nezačala nic psát, předpokládám, že teoretická část nebude příliš velký problém. Psaní mě baví, vyhledávání informací také. V nejhorším případě si vyhradím jeden víkend těsně před odevzdáním a vypíšu ze sebe duši.
Co se ovšem jeví jako komplikovanější věc, je část praktická. Zvolila jsem si výzkum na téma "Jaký typ osobnosti nejčastěji mentální anorexie postihuje?". Nechtěla jsem žádné ohrané dotazníky, přála jsem si svou prací zkrátka obohatit všeobecné znalosti o daném tématu. Ale ejhle. Kde sehnat subjekty, které si danou nemocí prošli?
Obepisuji diskuzní fóra a napsala jsem snad na každičký blog spojený s anorexií a hubnutím. Odpovědí se mi dostalo celých šest...
A proto Vás prosím, prošli-li jste si mentální anorexií, či někoho takového znáte, byli byste prosím ochotni zapojit se do mého výzkumu?
Vaše role spočívá ve vyplnění následujícího osobnostního testu: http://testosobnosti.zarohem.cz/test.asp
Jeho výsledek mi můžete napsat pod tento článek do komentáře, anebo zaslat na email seminarkappp@seznam.cz! Výsledky mého zkoumání samozřejmě zveřejním (ovšem pouze v případě že budu mít dostatek respondentů).
Vaše spolupráce je pro mě vším... Děkuji za ochotu, děkuji za sdílení, děkuji za vše.
Vaše Karin

14. 12. 2016 - #justgirlythings

14. prosince 2016 v 12:00 | Karin |  My diary
Ahooj, tak už jsem zase tady. Tentokrát s mírnými obavami :D. Už jsme totiž v období Vánoc, což znamená spoustu sladkostí. Ale mám pocit, že u mě už to stejně nic nezmění. Poslední dobou totiž zjišťuju, že jsem na tom s cukrem čím dál hůř a hůř... Ano, jsem závislák. Absolutní.
Ráda se zajímám o zdravou stravu, alternativní způsoby, když si vařím večeři nebo oběd, nikdy to není kalorická bomba, ale vyvážený mix zeleniny, trochy kuřecího masa, rýže nebo těstoviny... Nic z čeho bych musela mít výčitky. Ale co už tolik nevnímám (možná raději přehlížím), je počet sladkostí, které jsem schopná spořádat najednou. V poslední době se to stupňuje a já se neumím ovládat. Není to tak, že bych snědla půl kila čokolády na posezení... Ale většinu velké Milky zvládnu. Samořejmě ne denně, ale i tak cítím, že to prostě není dobré. Znám důsledky přehnaného pojídání cukru, ale neumím bez něj být.
Je vtipný, jak si sama před sebou hraju na zdravě se stravující :D. Už několik let piju jen vodu, nepamatuju si, že bych si někdy sladila kafe a čaj cukrem... A pak, bum. Balíček gumídků, půlka čokolády.


Palmový olej: Levný zabiják

12. prosince 2016 v 14:46 | Karin |  Thoughts
Nemohla jsem si odpustit malou úvahu. Věřím tomu, že toto téma nyní řeší mnoho lidí. Jak jste na tom vy?

Palmový olej je v poslední době často omýlaným tématem. Jedná se o jeden z nejvyužívanějších rostlinných produktů posledních let. Existuje jen velmi málo výrobků, ve kterých byste tento druh oleje nenašli. I přes to, co se za jeho výrobou skrývá, je totiž využíván velkým množstvím předních potravinářských značek. A proč přesně palmový olej tolik dělí společnost?
V první řadě je palmový olej několikanásobně nezdravější než olej řepkový. Ve sto gramech palmového oleje najdeme 49 gramů nasycených mastných kyselin, kdežto v řepkovém pouhých sedm. Nasycené mastné kyseliny napomáhají k ucpávání cév a jejich nadbytečná konzumace vede k infarktům a kornatění tepen.
Asi nejdiskutabilnější je poté výroba "palmáče". Palmový olej pochází z palmy olejnice guinejské. Před třiceti lety měly plantáže 1500 km čtverečních. Nyní jich je stonásobně víc. A ptáte se, co přesně je na tom špatně? Všechny tyto plantáže vyrostly na místě původních deštných pralesů, které musejí být káceny. A přitom jsou nezbytně důležité pro správné fungování klimatu. Dochází ke snižování počtu živočišných druhů, změnám počasí, erozím půdy.
A proč je tedy palmový olej tak hojně využíván? Je třikrát levnější než olej, který neničí naši planetu. Ale to nikoho pravděpodobně nezajímá, neboť jsme zvyklí řešit až rozsáhlé důsledky činů, které pácháme. Předtím než je pocítíme, nemáme potřebu nic řešit. Proč taky, že?
Moje kamarádka nedávno přestala palmový olej jíst. A znám vlastně více lidí, kteří se k tomuto činu zařekli. Zrovna včera za mnou přišla s pytlíkem gumídků a byla nadšená z toho, že konečně našla nějaké bez palmáče. Přemýšlejme ale o tom, co se děje. Co by se stalo, kdybychom to takhle řešili všichni? Kdybychom udělali to, k čemu nás lidé odmítající palmový olej pobízí?
Všichni bychom šli a koupili si místo naší oblíbené nutelly radši tyhle superzdravé řepkové medvídky. Ale co se stane poté? Nad tím zase nikdo neuvažuje. Nestane se náhodou to, že se sice přestanou kácet deštné pralesy (což je velké plus), ale místo toho se začne hojně sázet řepka? A to všude, jelikož není na pěstování náročná. Takže jí bude všude ještě víc a bude zabírat jinak úrodnou půdu, kde by mohly být spousty brambor a užitečných surovin.
Je to začarovaný kruh. A proto říkám - Co je opravdovým řešením? Koupit si bonbony bez palmového oleje, nebo se jich prostě vzdát úplně?

Změnil(o) mi život...

8. prosince 2016 v 12:04 | Karin |  Témata týdne
Ahoj, vítám Vás na svém zbrusu nově založeném blogu!
Jelikož jsem si nebyla jistá, jak napsat uvítací článek a přitom nikoho neunudit, vzdala jsem to. Začínám rovnou tématem týdne - ty jsem na svém starém blogu vždy milovala.
Jen pro začátek, abyste věděli, s kým máte tu čest - Říkejme mi Karin. Jsem sedmnáctiletá a věčně zasněná bruneta (dokud jsem nepoznala barvení vlasů) s občasnými blonďatými momenty. Blogovat jsem začala snad už v sedmé třídě. Tenkrát to ale bylo trochu na jiné úrovni - jistě si to dokážete představit. Miluji focení, tanec, psaní do šuplíku. Naplňuje mě dobrovolnická práce a práce s dětmi... Pevně věřím, že o celém mém já se brzy dozvíte víc :).
Přeji příjemné čtení!

Ptáte se, co mi změnilo život? Mám jednoduchou odpověď. První láska. Asi se nejedná o bůhvíjak překvapivou věc, neboť jak trefně prohlásil Emile Zola: "První láska je los, který nevyhrává, ale navždy si pamatujeme jeho číslo."
Z osobní zkušenosti nedokážu říct, jak moc je tento citát pravdivý. Moje první láska totiž zatím vyhrává na plné čáře.
Stalo se to před dvěma lety a vlastně vůbec nevím jak. Přítel tehdy nastoupil do prváku na naši školu, zatímco já už jsem se na ní mučila od šesté třídy (Ať žije gympl!). Pamatuju si, kdy jsem ho viděla poprvé a můžu Vám říct, že ačkoli jsem začínala mít pocit, že ta velká láska z knížek a romantických filmů prostě existovat nemůže a všechno je jen výmysl, stačil mi jediný pohled a bylo to. Není zas tak překvapivé, že se holka zamiluje do kluka a pak na něj myslí, kudy chodí, vzpomene si na něj, kdykoli si kupuje něco nového a přemýšlí, jestli se mu to na ní bude líbit... Znáte to. Překvapivé bylo to, že to bylo od první chvíle vzájemné. Nevím, jestli mluvím v opojení lásky nebo tak něco, ale věřím, že když potkáte svoji spřízněnou duši, okamžitě to vycítíte. Tak jako se to stalo nám.
Můj přítel historku o našem seznámení a začátku vztahu vykládá rád a možná až moc :D. Já jsem o něco uzavřenější, co se týká osobních věcí... O našem vztahu nemluvím ani s kamarádkami, protože mám pocit, že je to prostě jen naše věc. A navíc už dva roky mám nejlepšího kamaráda a partnera v jedné osobě, které můžu říct (a taky říkám) úplně všechno. Vám jsem se ale rozhodla alespoň něco poodhalit :).
Život mi láska zkrátka změnila od základů. Vytáhla mě z psychického dna, dodala sílu, zvedla sebevědomí... A konečně ukázala ten krásný pocit štěstí a milovanosti. Jsem hodně emocionálně založená osoba, nálady se mi střídají během sekund a život se mnou po této stránce rozhodně není jednoduchý. Přesto se našel někdo, kdo ho se mnou tolik hodin denně sdílí. Kdo ze mě není unavený, kdo se na mě nedokázal naštvat ani jednou za celé dva roky. Kdo mi denně vyznává lásku a dokáže se rozplakat z mého upřímného úsměvu.
Našla jsem, co jsem hledala. Naplnilo to veškeré moje očekávání o velké (věčné?) lásce a já konečně zjistila, proč jsem se předtím cítila tak neúplná. Znám lidi, kteří se snaží být nezávislí, zlepšovat sami sebe a najít oporu jen v sobě samém, jelikož my sami sebe nikdy nedokážeme zklamat a zranit tolik, jako to umí druzí. Já jsem se ale plně odevzdala svému protějšku. Vím, že jestli to někdy skončí, jestli nastane v našem vztahu ten zlom, budu na tom špatně. Ani si nedokážu představit, jak obrovskou díru v srdci by mi to zanechalo. Ale tak to asi má být. To je ta první láska, která nám dělá jizvy na duši a nechává za sebou tolik bolesti.

A co vy? Jaká byla/je vaše první láska?